Těžká rána umělcova, opilcova, blázna a pozorovatele

      Probouzím se na metr dlouhé pohovce, pod hlavou karimatka, přes sebe hozený spacák, v místnosti dlouhé 5 metrů a široké 2 a půl. Bolí mě za krkem, ve vlasech mám zaschlý latex. Při snaze posadit se a narovnat své rozlámané tělo shodím ze židle popelník a s ním vysypu na koberec popel asi z 10 cigaret, které mi dělaly společnost předešlý večer. Noacojako- tady to nevadí, tady můžu všechno, tady je to NAŠE. Ta malá místnost s jednou pohovkou, židlí, 2 stojany a jedním umyvadlem. Ta místnost plná barev, obrazů- na zemi na zdi, na oknech, plná cigaretových nedopalků a prázdných krabiček, prázdných lahví od vína, piva a nějaké whisky.

     Kromě terpentýnu, chlastu a barev je tu cítit i hodně kouře. Divím se, že jsem tu mohla takhle usnout. Jdu otevřít okno, hluk z ulice mě navrací mezi normální lidi. Na zemi je varná konvice, uvařím si kafe. Vedle gauče jsou na zemi asi 4 krabičky lehkých máček, všechny jsou ode mě, nikdo jiný lehký máčka nekouří. Potřebuju si zapálit. Všechny jsou prázdný, doprdele potřebuju si zapálit! 

Se zoufalstvím usedám na okenní parapet, piju kafe a koukám ven, na druhou stranu ulice. Je tam obchod, nechce se mi tam, ale potřebuju si zapálit..Bože, měla bych se sebou něco dělat,tohle není normální. Odvracím pohled zpátky do místnosti-do našeho ateliéru, vedle vysypaného popelníku leží kniha...Bukowski, dělal mi společnost spolu s cigaretami předešlý večer. Nikdy jsem moc vulgárně nemluvila, ale on mě naučil tak nejenom mluvit, ale i přemýšlet- potřebuju si zakouřit a nemám co KURVA! DOPÍČI! 

      Přitom jsem (byla) poměrně dost usedlá...řekla bych..ale už taková být nechci, už se nechci na lidi vázat, dokážu lidem věnovat velkou část sebe samé, dokážu se k nim připoutat a milovat je za poměrně krátkou dobu. Už to nechci, hodně mi to ublížilo a já se rozhodla být jiná. Nebudu od sebe lidi odhánět, ale nechci na nich být závislá, citově ani fyzicky. Budu- Jsem taková samostatná jednotka.. Hlavně nikoho nemilovat příliš, pak to moc bolí...

      DOST! Tolik sentimentálních myšlenek a takhle po ránu. Seskakuji z parapetu, obouvám se, beru klíče a běžím do obchodu naproti.

Dobrý den, jedny lehký máčka..opovrhující pohled prodavačky, přebíhám ulici na zpět do ateliéru a vybíhám po schodech, míjím zrcadlo, moc se do něj nedívám, odemykám, usedám na pohovku a vytahuji první cígo z krabičky- to je dokonalý pocit a zapálím si.