Nevím jak se cítím, co cítím, jsem zmatena

Nechci mluvit. Nechci odpovídat. Chci být sama..ale někdy to prostě nejde. Nechovat se nevychovaně. Spolknout slzy. Úsměv na tvář a říct- Je mi fajn, jen jsem unavená.,
A asi ano, opravdu to tak bude, opravdu je mi fajn, jsem neskonale šťastná z věcí, které se kolem mě dějí, z věcí které se dějí mně. Mám všechno. Nic mi nechybí. Jen mě dokázalo zlomit to, že skončilo něco, co ani nemohlo pořádně začít...
JSI SENTIMENTÁLNÍ DEBIL, CO SI OD VŠEHO SLIBUJE MOC!!! A HLAVNĚ PŘEDČASNĚ!!
Nekřič na mě, víš, že brečím, když na mě někdo křičí.
A co sis jako myslela? Že jsi nějak výjimečná nebo co doprdele?!?
Ne, to ne, ale prostě jsem si myslela, že by mě..já nevím, třeba někdo chápal,že bych někoho mohla fascinovat, třeba? To je to tak moc nepravděpodobné?
KURVA!!! Přestaň se už litovat!!!! Chováš se jako idiot!!
Tak co mám dělat?
Hlavně nebreč, doprdele!
Dobře, už nebudu..koukej, už nebrečím..tak co mám dělat?
Víš co?
Co?
Jdi si zapálit, to pomáhá.
A tak se otočím od zrcadla a jdu ven. Těžký máčka (lehký nebyly), čerstvý vzduch, hvězdy nad hlavou..tolik prostoru kolem mě a já mám pocit, že zase mohu být.
Možná ne na dlouho, ale mohu, alespoň na chvíli