Na cestě

       Někdy je toho moc. Věci jdou do háje. Vše se mi rozpadá v dlaních. Jsem zklamaná- ze sebe i z ostatních. V noci nemůžu spát. Křičet! Křičet! Křičet! Jediné co se mi chce dělat. Ale nepomáhá to, pořád je toho ve mně moc a nemůžu se nadechnout. Dusím se, topím se, propadám se. Chtěla bych vzlétnout, ale jako bych přišla o křídla. O naději. O zájem. O veškerý kontakt s vnějším světem. Jedna cigareta za druhou, tahy štětcem, zarývání nehtů do barvy. Ale to nestačí.

     A pak to přijde. Z nenadání.Možnost vypadnout. Jet pryč, S fajn lidmi. A daleko. Nejdřív se mi nechce.Nemám o to zájem. Radši bych byla doma a utápěla se v sebelítosti. Z čeho? No jo..z čeho vlastně? Do hajzlu, nemám proč. Nicméně jedete, jedete třeba do Berlína a najednou je to dobrý. Jedu a vše nechávám za sebou..

      Zjišťuji, že se mám bezvadně. Že jdu dál. Začnu od znova, s novým štítem. Nepopsaná deska..už jen nějak přežít celé září a od října začnu na novo.
     Zajímavé kolik vám může dát jeden malý výlet. Tolik uvědomění. Jako bych vše potřebovala řešit s odstupem. Někteří lidé prostě do vaše života vstoupí jen proto aby mohli odejít- to je to, co jsem si uvědomila. Bolí to, ale je to tak. Něco vám dají. O něco vás obohatí a vy třeba obohatíte je..ale k tomu, aby se tak mohlo stát, tak prostě musí odejít.
     Berlín je kurva dobrý město. Jdu si zakouřit.