Realita prázdného dne

Matné světlo, mlhou zahalené.

Chladný vzduch, co nejde nasát do plic.

Slabé duše pro život odsouzené.

V žilách krev mi proudí, v mysli však nic.
Zájem o lidi, zájem o sebe, zájem o cokoliv..
Nádech, který stojí tolik sil.
Nechtít být sama, ani s někým, tady ani kdekoliv..
Stejný tlak, tlak, který i včera mě dusil.
Realita prázdného dne bývá někdy krutá.
Vstát a chodit, fungovat a nadechovat se
i přes prázdný den, i přesto, že hlava je dutá.
Kde přišla jsem k prázdnu? K této zhoubné nákaze?